Poruchy spánku lze dělit na kvalitativní (somnambulie) a kvantitativní (insomnie, hypersomnie). Jsou v populaci velmi časté. V mnoha případech je porucha spánku pouze jedním z příznaků jiné poruchy‚ ať již duševní či somatické. Zda se jedná o poruchu spánku samostatnou či o doprovodný příznak je třeba rozhodnout na základě celkového klinického obrazu. Podle současné Mezinárodní klasifikace poruch spánku (International Classification of Sleep Disorders – ICDS-2) se poruchy spánku dělí na:
- insomnie (nespavost),
- poruchy dýchání vázané na spánek,
- hypersomnie (nadměrná spavost),
- poruchy cirkadiánního rytmu,
- parasomnie,
- abnormální pohyby vázané na spánek,
- isolované symptomy a varianty normy,
- další poruchy spánku[1].
„Žijeme ve stresovém prostředí, nosíme si práci domů a chodíme spát v pozdních nočních hodinách,“ vysvětluje Ondřej Ludka, proč považuje 21. století za dobu, při níž se neusíná. Přednosta kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství působí jako vedoucí lékař spánkového centra brněnské fakultní nemocnice.
Krátkodobá nespavost se zpravidla pojí s náhlou událostí, u té dlouhodobé pak figuruje převážně stres. Někteří lidé sahají po lécích. Podle Ludky s nimi však jde o krátkodobé řešení. „Pokud nespavost přetrvává, vyžaduje vyšetření u lékaře a případně specifickou léčbu,“ zdůrazňuje.